7. 11. 2018

V JINÉM SVĚTĚ

V JINÉM SVĚTĚ

Středa 7. 11. 2018

Dnešní den byl pro nejstarší žáky naší školy výjimečný. V doprovodu dvou vyučujících, paní učitelky Adámkové a paní učitelky Horčičkové, absolvovali hoši a dívky z tříd 2.PT, 4.B a 1.PT v rámci výuky občanské nauky cestu na místo, které se pro některé naše spoluobčany stává nedobrovolným domovem na několik měsíců, či dokonce na mnoho let. Společně nahlédli do prostředí za zdí a ostnatým drátem, které vídáme pouze ve filmech nebo reportážích. Do světa mříží a chladných vězeňských cel…

Je středa ráno. Scházíme se na parkovišti u hradišťského zimního stadionu. Ještě nezbytná prezence a rychle nastupujeme do autobusu. Vyrážíme směr Brno. Míříme do státní věznice v Kuřimi, nacházející se na okraji průmyslové zóny, deset kilometrů severně od moravské metropole. Cesta ubíhá poměrně rychle, najde se i chvilka na ranní kávu a rychlou snídani na jedné z brněnských benzinek. Vracíme se do autobusu a pokračujeme v cestě. Zanedlouho sjíždíme z hlavní silnice a za zatáčkou spatříme obrovský areál, jemuž dominuje zeď s ostnatým drátem, u které zastavujeme.

V autobuse necháváme téměř všechny osobní věci a vystupujeme pouhých několik metrů od hlavní brány věznice. „Paní učitelko, já tam nejdu, já se bojím!“ Otáčím se a spatřím poněkud zvláštní výrazy v tvářích několika kluků. Ne zrovna s jistotou v hlase odpovím: „Neboj se, jdeme!“ Přiznávám, že i já mám smíšené pocity…

Přicházíme k vrátnici, malou chvíli čekáme na pokyny příslušníka ostrahy, poté jsme vyzváni ke vstupu. Následuje ověření totožnosti účastníků exkurze, nezbytná bezpečnostní kontrola a odevzdání všech drobných osobních předmětů do úschovy. Přichází ředitelka věznice se dvěma zaměstnanci, kteří nás budou provázet celým areálem. Jako v každém nápravném zařízení i zde platí velmi přísná bezpečnostní opatření. Jsme upozorněni na nutnost dodržovat a respektovat veškeré pokyny našich dvou průvodců po celou dobu exkurze a vyrážíme prožít příští dvě hodiny v „jiném světě“. První „zastávkou“ je nízká budova u plotu areálu.

Vcházíme do nevelké místnosti a usedáme ke stolu, na němž jsou vyskládány rozličné předměty. A můžeme začít. Úvodní slovo má sympatický pán, který zastává profesi vězeňského psychologa. Představuje se nám i jeho kolega, mladý příslušník vězeňské ostrahy. Dozvídáme se spoustu zajímavých informací o vzniku, historii a chodu zdejšího zařízení, určeného pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených, a to nejen mladistvých, ale i dospělých mužů, které soud zařadil k nepodmíněnému výkonu trestu do věznice s ostrahou. Máme příležitost prohlédnout si a vlastnoručně osahat zabavené předměty a výrobky vězňů - velmi rafinované a důmyslné úkryty, které byly zhotoveny za účelem pašování nepovolených věcí či omamných a psychotropních látek do objektu.

Následuje přehlídka zbraní vězeňské služby a ukázka střelby na terč, kterou si mohou vyzkoušet i naši hoši. Všichni „ostrostřelci“ jsou za své výkony pochváleni, uznání se dostává i paní učitelce Adámkové, která dokáže zamířit na cíl naprosto skvěle! Posledních několik minut je vymezeno pro diskuzi, do které se kluci aktivně zapojují prostřednictvím svých všetečných dotazů. Dozvídáme se mnoho zajímavého o životě vězňů, práci zaměstnanců, pánové ochotně odpovídají i na otázky osobního charakteru. V jedné chvíli se nám dokonce poštěstí zahlédnout z okna projíždějící vězeňskou eskortu. Bylo by toho hodně k povídání, ale čas je neúprosný, opouštíme tedy prostor a naše další kroky vedou do hlavní budovy.

Vstupujeme do návštěvní místnosti, určené k setkávání vězňů s příbuznými, ať už osobnímu, či oddělenému přes sklo prostřednictvím telefonu. Přichází vedoucí ostrahy areálu a podle seznamu ověřuje přítomnost a počet všech účastníků prohlídky. Opětovně nás upozorňuje na dodržování bezpečnostních opatření. Zcela opodstatněně - vzápětí totiž zamíříme přímo do jámy lvové. Oploceným koridorem vcházíme na prostranství vězeňského dvora. Ze zamřížovaných oken věznice se zvýšenou ostrahou na nás vulgárně pokřikují odsouzení, kteří si zde odpykávají tresty za závažné zločiny, násilné trestné činy, dokonce i vraždy. Snažíme se nijak nereagovat a kráčíme dál k budově zvláštního oddělení pro mladistvé, kteří jsou od dospělých recidivistů po celou dobu pobytu separováni.

Setkáváme se s dalšími zaměstnanci ostrahy, vyjdeme pár schodů a ocitáme se v poměrně úzké chodbě. Po obou jejích stranách vidíme ubikace odsouzených. Žádné mříže ani zámky. Otevřenými dveřmi nahlížíme dovnitř. Místnosti jsou zařízené stroze. Jednoduchý nábytek a postele jsou vyrobeny ze dřeva, na poličkách rodinné fotografie, někde i knihy. Další místnosti slouží jako kuchyňka či sušárna prádla. Mladí vězni se zde volně pohybují a naše návštěva je pro ně zpestřením jinak jednotvárného života. Zvědavě po nás pokukují, někteří dokonce i pozdraví. Přestože nám nehrozí žádné nebezpečí, pociťuji nepříjemné mrazení v zádech, které pomine až ve chvíli, kdy jsme již mimo budovu pro odsouzené. Nyní míříme do věznice pro dospělé muže - věznice s ostrahou.

Zvědavost je doprovázena zvláštními pocity a tak trochu obavami. Co nás tam uvnitř asi čeká? Procházíme skrze dvojitou mříž a setkáváme se s dalšími zaměstnanci v uniformách, vykonávajícími dozor v prostorách ubytovny. Dvakrát za námi zaklapne zámek a nacházíme se ve „vězení ve vězení“, chodbě s tzv. samotkami, v nichž pobývají ti, kteří v průběhu výkonu trestu závažným způsobem buď porušili stanovená pravidla, nebo zaútočili na některého ze spoluvězňů. Prostředí je skutečně nevábné. Nahlížíme kukátky v těžkých dveřích do uzamčených cel, přesně takových, jaké známe z kriminálních filmů. Poslední samotka v řadě je dnes prázdná a máme možnost si ji prohlédnout zblízka, dveře jsou totiž otevřené. Minimální prostor s železnou postelí a židlí, nic víc. Dýchne na nás chlad a tíseň. Prohlídka pokračuje návštěvou ubikací dospělých mužů. S respektem a obavami procházíme chodbou, po obou stranách jsou vězeňské cely, uvnitř vidíme kovové palandy, židle a malé stolky. Z otevřených dveří se začínají trousit vězni různého věku. S vyholenými hlavami, ale i dlouhými vlasy, s vousy i bez, s nejrůznějším tetováním po těle. Jedni nás beze slova nevšímavě míjejí, jiní nám věnují rychlý pohled, někteří pozdraví. Většina z nich ve mně vyvolává pocit strachu. Ale prohlídka se pomalu chýlí ke konci. Ještě využíváme možnosti zběžně nahlédnout do nevelké posilovny, vedle které se nacházejí kantýna, zkušebna vězeňské kapely a místnosti, kde se odsouzení věnují rozličným zájmovým činnostem pod vedením pedagoga volného času. Poté kráčíme směrem k východu.

Dvě hodiny uběhly rychlostí světla, exkurze končí a naše skupinka se vrací zpět do hlavní budovy. Probíhá opětovná kontrola osob podle jmenného seznamu, naši dva průvodci odpovídají na poslední dotazy žáků a nakonec nás odvádějí k bráně věznice. Oba zaměstnanci spěchají. Musejí se co nejrychleji vrátit ke svým běžným pracovním povinnostem, z nichž tou první je doprovod odsouzených do jídelny - je totiž čas oběda. V rychlosti se loučíme a děkujeme za možnost strávit s nimi velmi zajímavé dopoledne. Vyzvedáváme si z úschovny všechny osobní věci, procházíme vrátnicí a hlavní branou. Znovu se ocitáme za vězeňskou zdí, tentokrát však na té správné straně. Dnešní výlet byl pro nás nezapomenutelným zážitkem i ponaučením. Uvědomili jsme si, jak snadné je v životě klopýtnout a uklouznout, jak málo stačí k tomu udělat neuvážený krok, ocitnout se v podobném zařízení a ztratit to nejcennější- svobodu, kontakt s rodinou a přáteli, vlastní důstojnost. A jak je pro nás důležité moct volně dýchat a užívat si naplno života s našimi nejbližšími. Nastupujeme do autobusu plni dojmů, necháváme „jiný svět“ za zády a vracíme se zpět do našeho světa bez zamřížovaných oken, uzamčených dveří a ostnatých drátů…

Následujícího dne se ve výuce rozproudila živá debata a všichni žáci dostali příležitost celou akci zhodnotit. Jejich vyjádření a slova chvály nás více než potěšily. Citovat všechny by zabralo spoustu času a místa, proto zmíním jen stručně, že se jim středeční exkurze velmi líbila a nápad navštívit zařízení tohoto typu považují za skvělý. Někteří popsali vlastní nepříjemné pocity strachu, které prožívali zejména ve chvílích, kdy se dostali do kontaktu s odsouzenými, jiní se naopak necítili nijak ohroženi a bez obav by strávili ve věznici více času, dokonce by rádi osobně podebatovali s vězni. Nicméně celou akci všichni zhodnotili jako více než vydařenou a rozhodně velmi přínosnou. Na závěr vyjádřili obrovské poděkování škole za možnost prožít zajímavé dopoledne a stát se alespoň na pár hodin součástí života za mřížemi. V případě možnosti by podobnou exkurzi rádi absolvovali znovu. Nelze také nepochválit náš školní kolektiv za vzorné chování po celou dobu akce. Není to pochvala ledajaká, vyslovila ji totiž sama ředitelka věznice…

Co říci na závěr? Nezbývá než touto cestou ocenit nesmírnou ochotu a vstřícnost ze strany vedení kuřimské věznice, profesionalitu tamějších zaměstnanců, kteří se nám po celou dobu věnovali a provedli nás areálem, což pro ně za plného provozu zařízení bylo více než náročné. DĚKUJEME!

Víc fotek najdete na našem facebookovém profilu.